Českolipská rodačka Renata Grolmusová, scénografka, výtvarnice a kostymérka Divadelního klubu Jirásek, je absolventkou Střední umělecké sklářské školy v Kamenickém Šenově. Svou první práci na divadle vytvořila v roce 1985 a od té doby nesešla z cesty.
Držitelka mnoha ocenění na amatérských přehlídkách těch nejvyšších formátů (držitelka poděkování starostky za rok 2015 za dlouhodobou práci v oblasti kultury) má své kostýmy ze hry Mistr a Markétka i v Muzeu amatérského divadla v Miletíně a metody její práce slouží jako učební materiál studentům na DAMU. Ve volném čase se věnuje kromě práce na divadle i malování obrazů. V současné chvíli můžete na repertoáru DK Jirásek vidět jak její legendární scénografii k Jak se vám líbí Jak se vám líbí?, tak i zatím nejnovější práci v inscenaci Maratův Sade. Do divadelního důchodu se zatím rozhodně nechystá, ačkoli by již ráda spolupracovala na scéně s nějakými mladšími členy souboru. Třeba se něco takového urodí letošní rok, kdy DK Jirásek slaví 90 let od svého vzniku.
Renatko, jak vypadaly tvé první kroky se scénografií?
To je tak dávno. (smích) Když člověk nastoupí po mateřské do divadla jako propagační pracovnice, dělá letáčky, bulletiny, ale musí umět udělat výzdobu i na jevišti, připravit ji k různým akcím. Motala jsem se kolem divadelních představení a ten svět se mi líbil. V určitej moment přišel Václav (Klapka, režisér DK Jirásek, pozn. red.), to je můj spolužák ze čtvrté třídy, a říkal: Když už jsi pořád v tom divadle, já připravuju takovou hru, že bys mi do toho udělala výpravu. To ses zbláznil, ne? Navíc výpravu do té doby dělal Karel (Bělohubý, herec DK Jirásek, pozn, red.) a já nechtěla nikoho vyšoupnout. Tak jsme si společně sedli a Karel říká: Ale prosím tě, já chci hrát, já nechci dělat žádnou scénografii. A já už teď vím proč. (smích) A začala jsem dělat na Jak se vám líbí Jak se vám líbí?, aniž bych věděla, co je to stojka, vrtík, jak to na tom jevišti všechno stojí, když to zrovna nevisí. Naštěstí jsem ale mohla na divadle zúročit svou předchozí práci, kdy jsem dělala aranžérku výloh a jezdila jsem po celých severních Čechách. Tam jsem totiž získala ponětí o prostoru. Co má být vepředu, co má být vzadu a jak to má vypadat, aby to bylo poutavé. To se mi najednou na divadle děsně hodilo, krom řemeslných znalostí o barvách a tak, které jsem si přinesla ze školy. Byla to má první velká zkušenost a mě najednou udivilo, opravdu udivilo, že hra měla takovej obrovskej úspěch. Vaška taky. Vzpomínám si na situaci, kdy jsme seděli v šatně a Václav říká: Co teď budeme dělat? Po tomhle se přeci nedá dělat nic jinýho. Vejš se nemůžeme nikdy v životě dostat. A já mu říkala: Heleďse, Václave, pojďme to zkusit. A tak to zkoušíme doteď. (smích)
Jak se vám líbí byla tedy tvá první scénografie?
Abych tedy byla přesná, tak ještě předtím jsem pro Janu Kolářovou dělala jednu pohádku. Všichni tam byli unisono v kostičkách. To stačilo, pro děti to bylo takové vokaté.
Jak vypadá tedy práce scénografa?
V prvé řadě je důležité shodnout se s režisérem na myšlence a duchu hry, zkrátka pochopit jeho záměr. Poté vždy něco nabídnu. Pak přijde fáze tohle jo, tohle ne, tady je moc hadrů, já chci tohle, já zas říkám ne, ten telefon tam viset bude, protože má funkci udavačskou, nebo já nevim jakou, lidi se ho v tehdejší době dost báli, proto v Mistrovi a Markétce nemohl na scéně chybět. Přeli jsme se o tom každou reprízu. (smích) Potom přichází na řadu ta výtvarná stránka, ale i při té si stále musíš hlídat myšlenku hry. Já nejsem člověk, který pracuje od stolu – podíváš se, načrtneš, režisér to odsouhlasí, já potom seženu krejčovou, řemeslníky a nechám to udělat a pak tam páchnu až na generálku. Ne! Já si myslím, že první záměr, ke kterému jsme s režisérem došli, je pouze „první”. Myšlenka zůstává, ale vstoupí do inscenace herci a každej přinese nějaký svůj osobnostní vklad. A v tu chvíli se režijní záměr posunuje. Takže já považuji za nejdůležitější chodit na zkoušky. Já chodím co nejvíc to jde, zastaví mě jen chřipka a někdy ani to ne. (smích) Hra se začne proměňovat a s tím i scénografie. Poslední důležitý bod je pak ukočírovat své ego. Mám geniální výtvarný nápad, jó, to by bylo. Jenže je to mimo mísu. Já si třeba celej život přeju mít na jevišti houpačku. Bohužel se zatím nehodila do žádné hry. A přitom to vždycky vypadá, že by tam mohla být. (smích) Scénograf prostě musí jít pokorně po hlavním smyslu hry a nevybočovat.
Jak ale vypadá práce amatérského scénografa? Ten má práci asi více ztíženou.
Přistupuješ ke scéně s možnostmi, které máš, abys toho co nejvíc zvládl sám. Proto jsem na začátku všechny inscenace štupovala. Látka, drapérie, prostě nějaký materiál, který se hejbe. S tím vždy pracuji moc ráda. U toho je i výhoda, že se to vejde do kufru od trabantu. (smích) Většinou je i málo peněz. Přemýšlím, jestli ta finanční stránka není vlastně ku prospěchu věci. Díky tomu přemýšlíš střídmě a funkčně. V případě neomezených možností se ti vše může rozpliznout do nesčetně výtvarných nápadů.
Necháváš se inspirovat nějakou prací současných divadel?
Jezdím na představení a když mě něco zaujme, nejspíš se mi to ukládá tady někde vzadu. Ale při přípravě nejezdím na žádná představení, rozhodně nevyhledávám ani fotografie z jiných inscenací stejného textu, aby mi tam náhodou nevlezlo něco cizího. Za ta léta mám tam vzadu uloženo ledacos, ale cíleně to nedělám. Když jsme měli v Odysseových cestách na scéně bílé lajntuchy, se kterými se různě hýbalo, a přijeli jsme hrát k Formanům na loď, kde měli takové plachty dost podobné těm našim, okamžitě mi všichni říkali: Ty už jsi tu byla, viď? A já to přitom nikdy neviděla. Ale samozřejmě mám knihy o scénografii, listuju, dívám se, jak se to dělalo dřív, Josef Čapek nebo legenda české i světové scénografie Josef Svoboda.
Jak se scénografie od té doby proměnila?
Já jsem začala se scénografií před třiceti lety a teď narážím na to, že ti říkají: No, ono je vidět, že to je takové starší. A já si říkám: Krucifix, v čem to je starší? Libíčko byla stylizovaná renesanční věc, tam tomu moc nerozumím. Ale v té době se hrálo v jutovaných pytlích, takže to zapadá do 80. let. Kostýmní výtvarničení se ale odráží od módy a ta chodí po spirále, pořád se to vrací, ale o spirálku výš. Nosí se třeba kalhotový kostýmy, ale v jisté části je to nepatrně jinde. Já stále koukám na Svobodovy hamletovské schody z 50. let s otevřenou pusou. Mohla bych o tom říct, že je to stará scénografie? Asi je, ale mně to stejně přijde tak strašně moderní.
Jsi na nějakou svou scénografii hrdá?
Já se vždycky snažím, aby to bylo co nejblíž autorské představě. Když divák chápe představení jako celek, tak jsem nejspokojenější. Na takové jsem hrdá. Vím ale, která scénografie mě mrzí, a to je scénografie ke Třem mužům ve člunu. A víš proč? Protože je statická. Na scéně jsou jen zabydlené části prostoru, které se prostě nehýbou. Mám ráda scénu, která se přetváří, která je dynamická. Když přihlédnu ke všem okolnostem, tak scéna k Mistrovi a Markétce, ta je asi má nejoblíbenější. Jak herci vylézali ze svých klecí, model Moskvy, který byl mezi lidmi, takže scéna zasahovala do hlediště. Na to mám krásné vzpomínky. Mám vůbec ráda Václavovy expresivní a pohybové inscenace, které dělá, a jsem moc ráda, když s tím scéna koresponduje. To je to nejhezčí.